Biografie

Tiziano Terzani byl italský novinář. Pracoval zejména jako dlouholetý asijský dopisovatel pro německý časopis Der Spiegel, ale publikoval rovněž například v Corriere della Sera, L´Espresso či La Repubblica. Své svědectví a zkušenosti novináře v Asii uzavřel do řady úspěšných knih, z nichž nejznámější je Un indovino mi disse (Řekl mi jasnovidec). Autor se v ní rozhodne uposlechnout varování jasnovidce, který mu předpoví, že mu hrozí nebezpečí, bude-li v roce 1993 létat, a rok cestuje po Asii výhradně po zemi a po moři. Na každém místě, které na své cestě navštíví, vyhledá Terzani jasnovidce a nechá si od něj přečíst budoucnost. Italský režisér Mario Zanot právě točí podle této knihy film. Více o filmu Un indovino mi disse zde.

Asie byla Terzanimu po více než čtvrt století domovem i inspirací. Z bezprostřední blízkosti sledoval, jak ji přetváří děje 20. století, a zamýšlel se, jak se může tento kontinent bránit před agresivitou materialistického kapitalismu, jak si může uchovat svou starou moudrost, kterou na Západě vymýtila chamtivost a touha po ‚pokroku‘. I přes svou lásku k Asii však Terzani až do své smrti opakoval, že zůstává racionálním Florenťanem. Ve Florencii se narodil do chudé rodiny v roce 1938. Na přelomu 50. a 60. let studoval právo v Pize a v Leedsu a následně sinologii na Columbia University v New Yorku, díky čemuž byl výborně vybaven na žurnalistickou dráhu v Asii.

Ta začíná okamžikem, kdy ho německý časopis Der Spiegel posílá do Vietnamu přinášet zprávy o posledních dnech války. Z deníků vojenského dopisovatele vzniká v roce 1973 i Terzaniho první kniha La pelle di leopardo (Kůže leoparda). Terzani byl také u toho, když Vietkong přebral vládu nad Saigonem, a vzhledem k tomu, že odmítl město i poté opustit, mohl jako jeden z mála západních žurnalistů referovat o tom, co následovalo. Pojednává o tom mimo jiné jeho druhá kniha Giai Phong! La liberazione di Saigon (Giai Phong! Osvobození Saigonu). V tom samém roce, 1975, byl rovněž jedním z mála novinářů ze Západu, kteří mohli na vlastní oči vidět, jak Rudí Khmerové dobyli Phnompenh.

V roce 1980 se Západním novinářům poprvé otevřela čínská hranice a Terzani byl mezi několika prvními, kterým se podařilo do komunistické velmoci dostat. Své zkušenosti s Čínou, zemí, která ho do Asie přitáhla, líčí v knize La porta proibita (Zakázané dveře). V roce 1984 byl z Číny vyhoštěn za kontrarevoluční činnost a přestěhoval se do Hongkongu, Japonska a následně Thajska a v roce 1994 do Indie.

Indie se pro Terzaniho stala novým domovem, a to nejen fyzickým, ale i duchovním. Znovu zde objevil orientální hodnoty, kterých si tolik cenil a jejichž úpadek v průběhu své novinářské dráhy pozoroval v jiných asijských zemích. Jeho pouť různými destinacemi po celé Asii v kostce dokumentuje kniha In Asia (V Asii). Jedná se o výbor z článků napsaných pro různé evropské časopisy a noviny v rozmezí pětadvaceti let strávených na největším z kontinentů.

V roce 1997 onemocněl Terzani rakovinou. Svou nemoc pojal jako vybídnutí k další cestě, jiné, než byly ty předchozí, protože se víc než ty předchozí bezprostředně týkala jeho samotného. Jejím původním cílem mělo být hledání léku na rakovinu, ten však záhy ustoupil do pozadí a putování po Americe, Itálii, Indii, Hongkongu, Thajsku či Filipínách se proměnilo v pokus smířit se s rakovinou a nevyhnutelností smrti každého člověka. Terzani nevnímal rakovinu jako jeho osobě cizí nádor, jako vetřelce v jeho těle, ale přijal ji jako hosta, který mu umožňuje nahlédnout na svět kolem sebe, na sebe sama, na život z jiné perspektivy, než ze které na vše hleděl doposud. O jeho potýkání se s nemocí pojednává kniha Un altro giro di giostra, která vyjde jako první z jeho knih česky pod názvem Ještě jedna jízda na kolotoči.

Z himalájského útočiště, kde se tiše vyrovnává s rakovinou a se smrtí, vytrhly Terzaniho teroristické útoky z jedenáctého září a přiměly ho vydat se na cestu po Afghánistánu, kde v tu chvíli vypukla válka, Pákistánu a Indii. Své reportáže a postřehy odsud psal formou dopisů, v nichž vyjadřuje rozpaky nad tím, jakým způsobem se Západ s útoky vyrovnal: rozpoutáním nové nekonečné války. Soubor dopisů pojmenovaný Lettere contro la guerra (Dopisy proti válce) měl úspěch v mnoha evropských zemích. Byl přeložen i do angličtiny, nicméně všichni nakladatelé, které autor oslovil, odmítli knihu vydat. Terzani proto svolil umístit anglický text volně na internet. Dostupný je zde.

Tiziano Terzani nakonec rakovině podlehl v roce 2004. Poslední měsíce života strávil rozhovory se svým synem Folcem. Ten je později zpracoval a vytvořil z nich knihu  La fine è il mio inizio (Konec je mým začátkem). V roce 2010 se této předlohy ujal režisér Jo Baier a natočil podle ní film Das Ende ist mein Anfang s Bruno Ganzem v hlavní roli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *